Symfonie č. 1 Hlas lesa
V roce 1883 dokončil Zdeněk Fibich svoji Symfonii č. 1 F dur, op. 17. V této době měl již za sebou celou řadu orchestrálních skladeb (především všechny symfonické básně, kromě symfonické básně V podvečer, op. 39). Pracoval rovněž na opeře Nevěsta messinská. Hudba první symfonie na nás však ještě dýchá atmosférou z dob Fibichova dětství, kdy jako malý chlapec trávil dětství v myslivnách ve Všebořicích, Libáni a Žákách obklopen přírodou a hlubokými lesy.
Opravdu první symfonie?
Symfonie F dur, op. 17 však nebyla prvním Fibichovým pokusem v tomto žánru. Již v mládí můžeme zaznamenat dva pokusy o kompozici symfonie. Nejnovější Tematický katalog Vladimíra Hudce nás upozorňuje, že ačkoliv je Symfonie F dur č. 1, op. 17 uváděna jako první, měla již své předchůdce. Kompozici Symfonie F dur předcházely dvě symfonie - Es dur a Symfonie g moll. Prvně jmenovaná Symfonie Es dur (bez opusového čísla) figuruje jak v Moserově katalogu, tak v katalogu C. L. Richtera (pseudonym Anežky Schulzové). Podle Moserova katalogu ji Fibich komponoval na jaře 1865 a zazněla poprvé na koncertě 12. 4. 1865 v Chrudimi na koncertu spolku Slavoj v Měšťanské besedě. Zajímavostí je, že dvě věty údajně instrumentoval významný skladatel a iniciátor hudebního života v Chrudimi Alois Hnilička. Další Symfonie g moll, komponovaná v roce 1866, měla premiéru 6. 10. 1867 v chrudimském divadle za osobního řízení autora. V obou případech je však rukopis neznámý.
Symfonie č. 1 F dur, op. 17 – vznik a premiéra
Symfonie F dur, op. 17 byla dokončena 10. 4. 1883, přičemž komponovat ji začal Fibich pravděpodobně již v roce 1877. Svědčí o tom datum dokončení první věty na partituře - 10. 2. 1877. Další věty nejsou datovány. Ale dle stylu rukopisu (jak jsem měl možnost ho prostudovat) se připojuji k domněnkám předchozích badatelů, že vznikaly v časové blízkosti věty první. Nápadně odlišný rukopis a notový papír věty čtvrté však potvrzuje domněnku, že ji Fibich údajně převzal ze své dřívější symfonie. Ponechme stranou spor o to, kdy finální věta vznikla (Anežka Schulzová a dále Josef Bartoš uvádí rok 1868, s čímž polemizuje Otakar Zich). Věta čtvrtá však obsahuje reminiscenci věty první a lze z toho usuzovat, že Fibich nemusel převzít větu jako celek ale spíše použil dřívější tématický materiál a zformoval ho do nové věty.
Premiéra
Symfonie č. 1 měla vlastně dvě premiéry – nejprve zazněly první dvě věty symfonie na koncertě Spolku českých žurnalistů 16. 5. 1879 a premiéra celé symfonie se konala na Velkém jubilejním koncertu Umělecké besedy 3. 5. 1883, který dirigoval Adolf Čech.
Fibichův svět lesa
I když symfonie nemá uvedený žádný program, u skladatele jako je Fibich, lze jen těžko předpokládat, že při její tvorbě před sebou neměl konkrétní obraz či atmosféru. Svědčí o tom i reakce přímých znalců Fibicha a jeho díla - jako např. Zdeněk Nejedlý. Ten hovoří o náladě lesa a o novoromantickém duchu symfonie. Ostatně obraz lesa a les sám přitahoval pozornost nejen romantických spisovatelů a básníků, ale samozřejmě i skladatelů, v tomto smyslu byl Zdeněk Fibich skutečně bytostným romantikem. Velmi barvitý popis o dobové recepci Fibichovy Symfonie č. 1 podává i Václav J. Novotný, který napsal po premiéře do časopisu Dalibor (roč.1, str.177 ze dne 20. 5. 1879) „Fibich byl nadšen při své práci mnohým obrazem a zjevem ducha romantického, stinné háje a doubravy s vílami a lesními pannami, starobylé hrady, lovčí družina, ples a hody,…skvělé turnaje, hry a zábavy rytířské a jiné obrazy romantického středověku byly mu pobídkou při tvoření…“
Symfonii tvoří čtyři věty
1. Allegro moderato
2. Scherzo - Allegro assai
3. Adagio non troppo (alla romanza)
4. Allegro noc fuoco e vivace
1. věta Allegro Moderato
Již z prvních taktů na nás dýchne atmosféra zvláštního (pra)klidu. Pocitu, který zažívá každý, kdo jako citlivý pozorovatel dokáže splynout s přírodou. Již úvodní fp lesních rohů a viol v prvním taktu působí jako paprsek světla, který probouzí ze tmy přírodu - les. Ovšem ne les pohádkový, plný smrků, ale spíše les romantický, baladický, v němž se (pokud bych chtěl parafrázovat a rozvinout myšlenku V. J. Novotného) v mlžném oparu vlní listnaté větve staletých buků a dubů - jak je tomu již v třetím taktu. V tom se „roztřepe" triolová figurace, která zůstane klíčovým stavebným i hybným prvkem celé věty - jakýsi šepot a šelest přírody - Naturlaut.
Detailnější rozbor expozice a formální schéma celé symfonie naleznete zde
Pro pochopení charakteru první věty je klíčové tempové označení Allegro Moderato, přičemž bych podtrhnul doplňující označení Moderato. Ačkoliv 1. věta respektuje základní atributy sonátové formy, obsahuje v sobě řadu rondových principů. Fibich v ní pracuje většinou s kratšími motivy (často 3- 4 takty). Tyto motivy se dají rozčlenit na epizodní a hlavní. Epizodní přinášejí zpravidla vždy nový hudební materiál, vyskytují se často pouze jednou, mají rozdílný charakter a často plní funkci kontrastu k motivům hlavním. Motivy (témata) hlavní oproti tomu mají shodný motivický materiál, ten však prochází řadou obměn, tedy podobný princip jako u Wagnerových leitmotivů. Tyto motivy společně tvoří motivické oblasti. V expozici je to oblast hlavní, vedlejší a závěrečná. Společně tyto oblasti z formálního hlediska naplňují základní znaky sonátové formy, v níž se první věta odehrává. Expozici vymezují takty 1- 119, provedení 120 - 209 a reprízu se závěrem takty 210 - 366. V našem detailnějším rozboru se zaměříme na expozici. Tu si můžeme rozčlenit na 3 oblasti. Hlavní oblast takty 1- 60, vedlejší oblast takty 61- 90 a oblast závěrečnou takty 91-119 .Pokud budeme pokračovat v rozboru úvodu, v pátém taktu se poprvé objeví čtyřtaktový hlavní motiv první věty (Aa), který Fibich uvádí dvakrát za sebou. Pro správné pochopení jeho charakteru je klíčová poznámka dolce a piano. Triola, o níž byla řeč výše, je součástí hlavního tématu. V taktu 13 přebírají hlavní slovo smyčce zdvojené flétnami a klarinety. Jejich účelem ovšem není téma prostě zopakovat, ale využít tematického materiálu ke změně doposud poklidného toku hudby. Čtyřtaktová gradace (t.13 - 16) nás zavádí k dosavadnímu dílčímu vrcholu, čtyřtaktovému majestátnímu motivu (Ab - takty 17-20) a následně třítaktovému přechodovému oddílu, který tok hudby naopak zklidňuje a připravuje „ševelením" smyčců, tentokrát v šestnáctinové podobě, opětovné uvedení hlavního motivu (Aa) od taktu 24 a to lesními rohy. Triolový pohyb, který je součástí hlavního motivu, hrají violy a violoncella, avšak přibývá ještě protihlas prvních houslí, figurace druhých houslí s rytmickým doplňkem tympánů. V taktech 36- 39 se ke slovu dostává motiv (Ac). Je postaven na střídání smyčců a dřev a svým charakterem přináší novou kvalitu vroucného projevu. Tento princip střídání dvou elementů - řekněme mužského a ženského, otázky a odpovědi, můžeme později nalézt i v hlavním tématu Druhé symfonie. Takty 40 - 44 přinášejí zpracování tohoto tématu a to stejným způsobem jako v taktech 13-16. Fibich využívá předchozí materiál, ale spíše evolučním způsobem, vzniká tak gradace, aby připravil nástup nového materiálu. V taktu 45 přichází motiv (Ad) veselého charakteru, což lze interpretačně ještě více zdůraznit akcentováním druhé doby. Od taktu 49 - 52 přichází motiv (Ae), který je velmi pevný, svým charakterem podobný taktům 21-23. Povahu motivu je třeba podepřít i interpretačně a to zejména důkladným a pevným charakterem osmin dřev a žesťů, jako by se jednalo o nasazovaná tenuta, což potvrzuje i „stříška" nad notami. Rovněž charakter šestnáctin ve smyčcích je spíše širší a důkladný. Takty 53- 56 a 57- 60 lze označit jako přechodový oddíl, ačkoliv v taktu 58 již Fibich předjímá ve dřevech budoucí téma vedlejší. Oblast vedlejšího tématu je mezi takty 61-90. V partituře nese označení Quasi meno mosso, ovšem v rukopise partitury nacházíme poznámku Unmerklich zurückhalten. Rukopis nás upozorňuje i na několik instrumentačních retuší. Například part harfy je do partitury vepsán tužkou a tudíž lze usuzovat, že dodatečně. Poprvé zazní vedlejší téma v taktech 61- 68. Téma (Ba) přednáší v nízké dynamice smyčce zdvojené klarinety a fagoty, později lesními rohy. V taktech 69 - 76 oddíl (Ba1) dochází k opakování, jen v silnější dynamice (mf). V taktu 76 si můžeme povšimnout poznámky v partituře poco accelerando, v autografu etwas drängend. Takty 77a 78 lze považovat za tématickou spojku, která ústí do oddílu nového tématu: takt 79-82 (Bb). Zatímco předchozí téma nás okouzlí prostou melodickou krásou a poklidem, následující téma je o dost vášnivější a naléhavější, jakoby opět připravovalo cestu k dalšímu posunu v ději symfonie. To podporuje i poznámka v autografu breiter. Důležitým prvkem je zneklidňující rytmus viol a violoncell v tomto čtyřtaktí, zatímco první housle přednášejí široce klenutou melodii. V následujícím čtyřtaktí Bb1 mezi takty 83-86 již zneklidňující tep chybí a i instrumentací převládá široká melodie. Mezi takty 87- 90 je spojka, která nás uvádí do oblasti závěrečné - takty 91-119. Tato závěrečná část přináší zcela nový motiv (Ca) v taktech 91-94, dále však pracuje velmi často s tématem hlavním (Aa). Jedná se o prolínání nových motivů s motivem hlavním (Aa), tedy závěrečná část má prvky ronda. Heroický a mužně odhodlaný charakter motivu (Ca) nezapře inspiraci Fibicha u autorů jako byl Robert Schumann či Richard Wagner, stejně jako motiv (Cb) mezi takty (102-106). Toto střídaní evolučních ploch s reminiscenčními však nebrání probíhání trioly od taktu 95. Ať již připomene zvuk lesa ve violách - takt 95, nebo má scherzový charakter ve dřevech - takt 98, nebo pevný mužný zvuk žesťů - takt 107. V taktu 120 již začíná část provedení.
Ačkoliv Fibich svou symfonii začíná v meditativním duchu, představí nám ještě lyrické téma vedlejší a odhodlané téma závěrečné. Část provedení se vynoří ze snad ještě většího klidu než samotný začátek. Svědčí o tom i tempový předpis Pochettino ritenuto, tranquillo.
V samotném závěru celé věty se nám však úvodní téma vrací, ale již ve zcela jiné podobě. V plném zvuku celého orchestru, zaznívá naplno toto téma, které uzavírá celou větu, i když v celé symfonii nezaznívá naposledy.
2. věta Scherzo - Allegro assai
Oproti zasněné a později triumfální první větě nás druhá věta zaujme svou lehkostí a hravostí. Pokud měla první věta často až meditativní momenty, druhá věta nevybočí ze svého hravého charakteru. Mohli bychom tuto větu chápat pouze jako virtuózní instrumentální hudbu, přesto si dovolím její další možný výklad. Formálně se jedná o klasickou ABA formu. Úvodní oddíl A, který se opakuje doslovně, nás zaujme svou lehkostí a virtuozitou. Z Fibichova dětství víme, že les byl častým místem jeho dětských her. Fibich využívá především světlých odstínů v instrumentaci. Možná, že tato věta je obrazem skotačivých víl, Rusalek, ale tuto hypotézu už opravdu musíme nechat na fantazii každého posluchače.
Střední oddíl B , neboli trio, nese naopak ozvuky lidové hudby - respektive tance Polka. Uprostřed tohoto oddílu nás pak zaujme i krátké polyfonní zpracování.
3. věta Adagio non troppo
Po hravé a skotačivé druhé větě se dostáváme do světa pro Fibicha snad nejcharakterističtějším. Do baladického prostředí, kde jakoby Fibich nevyprávěl o přírodě, která existuje v tento okamžik, jak např. již dostatečně výmluvně vypovídá poznámka tužkou ve Fibichově rukopise této věty „Im Romanzenton". Již úvodní téma, které pro nás přednáší hoboj s lesním rohem, jakoby bylo pradávným vyprávěním romantických příběhů, romantickým světem rytířů, padlých hrdinů, tajemných hradů, zřícenin, a dávných příběhů. Samotný doprovod užívající harfy, která je podpořená pizzicaty smyčců, evokuje v nás dojem loutny, nástroje, který je tak spjatý s představou středověku a renesance. Ještě zasmušilejšího a „zatěžkanějšího" rázu nabývá hudba v 16. taktu (gravemente alla marcia funebre).
Zcela odlišný charakter má pak hudba od taktu 27, v oddílu Poco andante. Přinášejí hudbu s typicky lidovým charakterem, ústřední slovo má dvojice klarinetů.
Zpracování předchozí myšlenky nás však neúprosně vrací k předešlému tématu, které zaznívá v plné síle a se vší pompou. Jedná se o vrchol celé věty. Jako starý zřícený hrad, který se pyšně tyčí uprostřed lesa.
Ale i toto téma se postupně rozplyne a celá věta končí v tichosti, v klidu, ve kterém začala.
4.věta Finale - Allegro noc fuoco e vivace
Jak již bylo výše zmíněno, čtvrtá věta pravděpodobně vznikla daleko dříve než ostatní věty. Z tohoto faktu rovněž vyplývá, že právě v tomto momentu musíme opustit cestu výkladů jednotlivých vět. Čtvrtá věta je virtuózní tečkou celé symfonie, jásavým koncem.
Ke slovu se však dostane i kontrastnější lyrické téma.
Obě dvě témata se nám ještě několikrát a v nejrůznějších obměnách vrátí. Než však zazní závěrečná kóda, která virtuózním způsobem uzavírá celou symfonii, objeví se nám naposledy ještě reminiscence na úvodní téma první věty. Jakoby přeruší dosavadní tok hudby a zklidní celou atmosféru.
O to bouřlivěji zazní závěrečný oddíl, který celou symfonii uzavírá. V triumfálním duchu se tak uzavírá první symfonie Zdeňka Fibicha.